Kecy a politika

Proč je sexuologie v posledních letech na Západě stále více vtahována do politiky? Jaké společenské důsledky má mužská závislost na pornografii? Jsou pravdivé teorie, že dramaticky roste počet mladých z generace Z, kteří nikdy neměli sex? Skutečně se zvyšuje počet mladých frustrovaných mužů, kteří se radikalizují před počítačem, jak o tom psala jedna zpráva ministerstva vnitra? Jak se projeví nedávný výrok britského Nejvyššího soudu, že právní definice ženy je založena na biologickém pohlaví při narození? Zachrání to ženský vrcholový sport, kam v posledních letech začaly pronikat transženy, které prošly mužskou pubertou, takže mají v některých sportech neoprávněnou výhodu? Co bude znamenat rozhodnutí českého Ústavního soudu, že kvůli úřední změně pohlaví není nutná operace? Vzniknou oficiální sexuologické komise, které budou rozhodovat, jestli žena s penisem má právo být úředně ženou? Kde se v posledních pěti letech vzala epidemie žádostí holčiček a dívek o tranzici, tedy operativní změnu pohlaví? Je to víc záležitostí biologie, nebo kulturní nápodoby? Kolik máme skutečně druhů pohlaví? A konečně: neslouží translidé některým aktivistům jako ilustrace teze, že pohlaví je jenom a pouze věcí volby?

V den čtvrtého výročí vzniku podcastu Kecy a politika jsme si dovolili přinést úvahové téma, které je na stole: co může a nemůže prezident republiky v souvislosti s volbami do Poslanecké sněmovny? Jeden tábor říká, že když to špatně dopadne, zasáhne prezident. Druhý říká, že to může špatně dopadnout, když zasáhne prezident. Vidět prezidenta republiky jako někoho, kdo se pokouší ukrást volební vítězství, je neblahé dědictví z éry Miloše Zemana. Ten se – ve fotbalové terminologii – často choval nejen jako hráč, ale současně jako rozhodčí, který si rád sám kope penaltu, kterou si sám odpíská. Základem politického systému je systém brzd a protivah. Každá politická instituce má své pravomoci a poslání a měla by je využívat. V české tradici je bohužel zakořeněné spoléhání na osobu prezidenta a přenášení pravomocí na jednu osobu, což se dělo jak v roce 1938, 1948, tak i 1968. V moderní historii jednali prezidenti Havel i Klaus plus mínus v koridoru ústavy, zatímco Miloš Zeman se pohyboval za její hranicí. Proto je stále řada otazníků ohledně jednání prezidenta kolem povolebního vyjednávání a sestavování vlády. Co by měl dělat prezident Pavel, kdyby chtěl Andrej Babiš jmenovat ministrem obrany Jindřicha Rajchla? Půjde cestou Zemana, který odmítl jmenovat ministrem zahraničí Pocheho a ministrem kultury Šmardu? Nebo uzná pravomoc premiéra, jak to vyplývá z ústavních zvyklostí?

Filip Matějka z Center for Economic Research and Graduate Education – Economics Institute je nejcitovanějším českým ekonomem ve světě. Mluvili jsme spolu hlavně o změně světové ekonomiky po nástupu Donalda Trumpa a jeho pokusu o demontáž globálních obchodních vztahů. O tom, jak politiky jako America First nebo Česko na prvním místě vedou v důsledku k chudobě a zaostávání vlivem snižující se konkurence, zvyšování cen domácích výrobců a k inflaci. Probrali jsme, jestli za izolacionismem Trumpa je nějaký plán, a pokud ano, tak co v něm asi je. Nebo jde jen o krátkodobé vytváření chaosu a potřebu pomocí vybraných cel uplácet jeho voliče. Hledali jsme inspirační vlivy Trumpa v minulosti a probrali, zda jsou opravdu aplikovatelné na současný svět – a samozřejmě i to, co to všechno bude znamenat pro zbytek světa a jak se ostatní státy, jako Čína a Evropa, současné americké politice přizpůsobí.

„To není žádná demokracie,“ prohlásil Andrej Babiš v rozhovoru pro Deník.cz v reakci na radikální celní politiku Donalda Trumpa. Také dodal, že má s americkým prezidentem společnou hlavně červenou barvu kampaně. Přitom ještě v listopadu minulého roku prohlásil, že de facto mají totožné programy. „Jsem přesvědčen, že Donald Trump je nejlepším řešením pro Evropu a také pro celý svět,“ pronesl na CNN Prima News. Před čtrnácti dny ovšem zveřejnila agentura NMS průzkum, z něhož vyplynulo, že Trumpovu politiku v Česku podporuje jen 20 procent lidí a celých 40 procent jako hlavního představitele trumpismu u nás vidí Andreje Babiše. Začal velký obrat a předstírání, že s Trumpem nemá on ani hnutí ANO vlastně nic společného. Zároveň zaregistroval, že mu volební preference nerostou, takže začala zákulisní jednání se Socdem o účasti některých špičkových politiků na kandidátce hnutí ANO. Babiš na to jde tak, že jakoby nechává jednání na krajských organizacích, aby pak mohl říct: je to rozhodnutí regionů. Jednání však stále ještě nejsou u konce, protože Socdem chce vytvořit s ANO formální koalici. Co může být černou labutí říjnových sněmovních voleb? Jak si Lubomír Zaorálek představuje akciový trh? A co je smyslem Trumpovy těkavé ekonomické politiky?

Novinář a dramatik Karel Steigerwald vždycky ve svých tématech kroužil kolem Ruska a imperiální mentality tamních lidí. To měl společné se svým celoživotním přítelem, spisovatelem Milanem Kunderou. V novém podcastu Kecy a politika se budeme bavit o široké ruské duši, Kunderově eseji Unesený Západ, proč Rusové strašně rádi trpí, nebo naopak někoho týrají, jestli stále platí, co řekl místodržitel Thun – že Čech je buď hulvát, nebo líbá ruku –, co je to homo digitalis a jaké je to dožít se 80 let, když nejbližší příbuzní zemřeli už po padesátce.

V tomto dílu se pokoušíme odpovědět na neodpověditelné – jaký je konečný cíl americké hospodářské politiky? Minulou středu vystoupil americký prezident v Růžové zahradě Bílého domu a ohlásil celní válku většině světa. Nazval to Dnem osvobození. Nebude to ale spíš Den zkázy světového obchodu? Bude se na to jednou vzpomínat jako na legendární výstřel z křižníku Aurora, který předznamenal bolševickou revoluci v Rusku? Prezident tvrdí, že chce zpět přilákat průmyslové firmy. Problém je, že Spojené státy jsou příliš bohaté, aby levně vyráběly. Podle statistik (worlddata.info) je průměrný plat v USA 6700 dolarů, zatímco v sousedním Mexiku jen 990 dolarů a v Číně 1100 dolarů. Jaká síla by přivedla zpět do USA s tak drahou cenou práce tradiční průmysl? Nebo je smyslem celní války snížit cla v řadě zemí a dostat se na jejich trh? A zase: s takovými náklady na cenu práce se bude Američanům jen těžko vyvážet. Ostatně už dnes vyváží téměř jen služby. Anebo je záměrem změnit systém mezinárodních vztahů, stáhnout se z řady míst světa, včetně Evropy, a snížit své náklady na angažovanost ve světě? Zároveň jsme svědky jiného trendu – rostoucí nepřátelství v mezinárodních vztazích, hlavně mezi USA a Čínou, vede k omezování obchodu. Cesta z toho rozhodně není v maximální soběstačnosti, protože jiným slovem pro soběstačnost v čemkoli je zvyšování cen a všeobecné chudnutí. Vítězem v těchto hrách mohou být jen firmy s dominantním postavením na trhu. V Česku například kasta zemědělských agrobaronů. Jasné je jedno – svět po desetiletích otevřenosti se opět začíná uzavírat, a to se všemi důsledky pro politický život v těchto zemích.

Šestadvacet let jsme součástí vojenské organizace NATO. Jedním z těch, kteří ještě v devadesátých letech politicky podporovali vstup do této organizace, byl poslanec Petr Nečas, pozdější ministr práce a sociálních věcí a premiér České republiky (2010–2013). Debatovali jsme o tom, jestli NATO v této podobě v Evropě končí. Kdo má být v následujících letech garantem suverenity naší země, jaký byl vliv bývalé americké ministryně zahraničí Albrightové na rozšíření NATO o země střední Evropy a jestli s prezidentem Trumpem končí americké angažmá v západní Evropě. Mluvili jsme také o tom, jak jednat s Donaldem Trumpem a proč je Ukrajina vítězem války s Ruskem, přestože zatím ztrácí pětinu svého území. V další části jsme mluvili o české předvolební situaci a proč si Petr Nečas myslí, že Andrej Babiš zdaleka nemá vyhráno. Probírali jsme také, proč byla zavedena přímá volba prezidenta republiky a jestli krajské uspořádání odpovídá potřebám státu 21. století.

V pondělí představilo své lídry do sněmovních voleb hnutí Stačilo. Základ tvoří Komunistická strana a řada zájmů v pozadí. Je jasné, že Stačilo bylo primárně budováno jako záchranný kruh pro tonoucí KSČM. Zároveň se hnutí profiluje jako B tým Andreje Babiše, ochotný s ním kdykoli vstoupit do vládní koalice. Mezi hlavní sponzory patří zemědělští agrobaroni, kteří v minulých volbách stáli za Tomiem Okamurou. Vlivnou skupinou je také uhelná lobby, za jejíž zájmy se europoslankyně Konečná celá léta staví. Spojujícím znakem je ovšem strategická orientace na Rusko a jeho podpora invaze na Ukrajinu. Je to paradox, protože Česká komunistická strana se neorientuje na podobné strany západní Evropy nebo ruské komunisty, ale na Putinovu garnituru, která v Rusku zavedla autoritativní oligarchický systém pod dohledem tajné služby FSB. KSČM v tomto kontextu není ani komunistická ve smyslu zavádění socialismu, ani česká a moravská, protože hájí ruské zájmy. Velkou otázkou také bude, jak dopadne volební souboj v Moravskoslezském kraji, kde proti sobě půjdou Andrej Babiš, Tomio Okamura a Kateřina Konečná. Tři kapři v jednom rybníku, kdo půjde z kola ven?

S obchodním ředitelem výrobce dronů společnosti Primoco a vojenským publicistou Jakubem Fojtíkem o vyzbrojování Evropy a současných trendech v moderní vojenské technice. Jak moc Evropa zaostává ve vývoji moderních vojenských technologií za USA? Dokáže se sama vyzbrojit? Má F-35 kill switch, nebo je to fáma? A mají jiné americké technologie, které používají evropské armády, podobný „vypínač“? Ví česká armáda, jaké chce mít schopnosti? A ví to politici? Jak bychom se měli poučit z války na Ukrajině při budování evropských armád? Jak fungují AI technologie v současných moderních zbraňových systémech? A mnoho dalších zajímavostí o současných způsobech vedení války.

Minulý týden vznikla nová formace, která se zúčastní voleb do Poslanecké sněmovny – Okamurova čtyřkoalice. Vlastně ne, čtyřkoalice se jí říkat nesmí, protože formálně čtyři strany (Svobodní, PRO, Trikolóra a SPD) jdou na kandidátce Okamurovy SPD. Ano, ano, SPD a další strany vypustily mnoho slz a morálního pohoršení nad tím, že před čtyřmi lety šla do voleb koalice SPOLU, která se ovšem deklarovala jako koalice tří stran a musela kvůli tomu přeskočit 11procentní práh na vstup do Poslanecké sněmovny. SPD a další strany tehdy opakovaly mantru Miloše Zemana, že předvolební koalice je podvod na voličích. Dnes – v duchu této logiky – se dopouštějí přímo kolosálního podvodu, když se tváří, že jsou jedna strana, takže jim k přeskočení do Poslanecké sněmovny stačí jen přejít 5procentní hranici. V novém podcastu popisujeme, co vedlo Tomia Okamuru k tomu, že docela štědře nabízí místa na své kandidátce, jaké jsou konfliktní linie uvnitř tábora skryté čtyřkoalice a kdo nakonec uspěje v souboji o stejný typ voličů, kde se na SPD tlačí ještě ANO, Stačilo a Motoristé. Přinášíme spekulaci, jestli ekonomka Šichtařová, která má vést kandidátku čtyřkoalice – pardon, SPD – v Praze, používá siderické kyvadélko na určování začátku konce světové ekonomiky a zda se v době předvolební kampaně zase pustí do svého exmanžela Vladimíra Pikory z kandidátky Motoristů.

Speciál s Jindřichem Šídlem, matadorem a databankou české žurnalistiky o tom, co vláda a vládní strany udělaly dobře a v čem chybovaly. V jakém stavu jsou půl roku před volbami a jaké jsou jejich šance po volbách znovu vládnout. Měla by ODS vyměnit lídra, nebo už je pozdě? Jsou ODS a ostatní strany SPOLU smířené s porážkou, nebo ještě ve volební kampani zabojují o vítězství? Je vůbec možné ještě otočit negativní trend v náladě jejich voličů?

Je to mimořádný podcast. Nejen proto, že celkově trvá dvě hodiny. Neprobíráme jedno téma, ale reagujeme na vaše dotazy, podněty a připomínky. Namátkou: Je Babiš nebezpečnější ve vládě, nebo na Hradě? Nechová se Petros ke Karolíně jako typický řecký sexista? Jak Petros zajišťuje, že Bohumil a Karolína u voleb nehlasují pro Konečnou a SPD? Proč není Donald Trump geniální šachista, ale intuitiv? Plánují pánové obnovení Tří mačet? Komu fandí osazenstvo podcastu ve fotbale? Obsáhle také rozebíráme problematiku tzv. Jihočeské džamáhíríje, tedy zvláštní oblasti na jihu Čech, která má v budoucnu nakročeno k vyhlášení samostatnosti. Přijme Karolína občanství budoucího státu? Tahle otázka visela ve vzduchu během celého podcastu. Odpovídáme rovněž na otázku, zda má v našem světě budoucnost demokracie. Poměrně hodně času jsme věnovali myslivosti, protože k ní mají sklony dvě třetiny osazenstva (Petros, Karolína). Oba pánové se pochopitelně neshodli na tom, koho z politiků si váží, jak porazit Fica a proč média dnes ignorují Pirátskou stranu. Rozhodně se dozvíte o celoživotní tajné lásce Petrose – nestárnoucí dámě z České televize, Saskii Burešové. Proč na rozdíl od pana Michopulose nestárne?

Končí pod tlakem Trumpa geopolitický svět, který jsme znali? Prožíváme s Amerikou jenom hádku, nebo je to rozvod? A uvědomují si to evropští politici? Jaká bude role Česka v novém uspořádání a kdo by měli být její nejbližší spojenci, s jejichž pomocí bude prosazovat své zájmy? Jak bude probíhat budování evropských armád a jak se do tohoto procesu zapojí ČR? A je reálné, aby se česká armáda zapojila do mírové mise, která by měla dohlížet na dodržování mírových dohod mezi Ruskem a Ukrajinou?

Může volby vyhrát někdo jiný než Andrej Babiš? Vyjděme ze statistik. Německo mělo za 75 poválečných let jen 9 kancléřů, přičemž většina z nich obhájila svůj mandát. Česko mělo za poloviční dobu už 13 premiérů a své křeslo obhájil v roce 1996 jen Václav Klaus, ale ani on následně nevytvořil funkční vládu. Může tato statistická data, která odrážejí českou mentalitu, porazit Petr Fiala? Zatím tomu nic nenasvědčuje. ODS zatím nevytvořila kandidátky v rámci SPOLU, ani nepředstavila svůj program. SPOLU a ODS působí tak, že jsou spokojeni se spořádanou porážkou. Proč se alespoň o něco nepokusí? Platí stará pravda, že proti slušnému klukovi se rebelie nedělá. Politika je však v první řadě o zastupování zájmů voličů. Nezradí je tím, že se tak brzy podvolují a zabývají se spíš tím, co bude po volební porážce? Všechny politické strany také řeší, jak přizpůsobit svůj program měnícímu se zahraničněpolitickému směřování, spojenému s nástupem Donalda Trumpa. Voliči ODS, potažmo SPOLU, sdílejí s Trumpem řadu programových prvků (kritika překotné dekarbonizace, zpřísnění nelegální migrace), ale jeho zahraniční politiku hodnotí převážně z hlediska českých národních zájmů. Na Trumpova vysoká cla, jeho vztah k Ukrajině a plány na odchod amerických vojsk z Evropy doplatí i Česká republika. V tomto smyslu český trumpismus skončil a program SPOLU musí obsahovat jeho kritiku. Jak může Trumpova politika ovlivnit rozložení sil uvnitř jiného státu, ukazuje příklad Kanady. Trumpovy útoky na integritu Kanady polily živou vodou umírající Liberální stranu, která díky svému ostrému akcentu proti Trumpovi povyskočila z 10 na 37 procent. Tyto postoje nelze mechanicky roubovat na Česko, naznačují však, že zahraniční politika může v českých sněmovních volbách sehrát velkou roli.

S Pavlem Žáčkem, předsedou výboru pro bezpečnost Sněmovny, o bezpečnostní situaci v Evropě a ve světě po nástupu Donalda Trumpa. Chce Trump zničit NATO, nebo ho chce naopak posílit? Proč nefunguje Reverzní Kissinger? Dá se Rusko odloupnout od Číny? Je zápletkou všech Trumpových aktivit strach Ameriky z Číny? Jaká by měla být strategie Evropy vůči Trumpovi a jaká strategie České republiky? A jak bychom si měli plnit domácí úkoly?

Je to snad poprvé, kdy jsou zahraničněpolitické události v Česku sledovanější než domácí politika. Nástup nové americké administrativy je zatím ve znamení rozchodu s dosavadní politikou – silná slova, za nimiž není jisté, co bude následovat. Projevuje se to i ve vztahu k Ukrajině. Nový americký prezident chce vyjednat příměří, a to na základě jednání s Ruskem. Ukrajinský prezident Zelenský chtěl Spojené státy získat na svou stranu, a proto jim nabídl smlouvu o vytvoření fondu na společnou těžbu nerostů. Minulý pátek se oba potkali v Bílém domě a jejich konflikt chvílemi připomínal zápas MMA. Otázkou je, zda se Zelenskému podaří rozehrát hry s dalšími zeměmi a vyvážit oslabenou podporu Spojených států. V Evropě se politici hlavních zemí pokoušejí vytvořit novou obrannou strukturu. A jak to všechno dopadne?

Známý fyzioterapeut Pavel Kolář v rozhovoru pro podcast Kecy a politika rozebírá příčiny, proč se bolest projevuje jinde než v místě problému. On sám se v mládí nejdříve léčil na bolesti achilovek, následně trpěl silnými očními záněty, až se po řadě let přišlo na to, že trpí Bechtěrevovou nemocí. Tvrdí, že řešení různých nemocí může být konzervativní nebo operativní, ale v každém případě hraje velkou roli, aby se člověk nestal obětí vlastního těla. O co se podle něj hraje? O to, zda má nad tělem moc mysl, nebo bolest. Rád cituje starověké stoiky, kteří říkali, že problém není bolest, ale naše reakce na ni. Sám s tím má značné zkušenosti, protože jeho revmatoidní onemocnění je něco, s čím se utkává každý den. Ve své nejnovější knize Labyrint bolesti (a jak se v něm neztratit) tvrdí, že důležité je přestat se s bolestí prát a spíš ji odložit na vedlejší kolej. Bolest je podle něj také příležitost, jak dospět ke skutečnému smyslu života. On sám se ráno po probuzení snaží relaxovat a představovat si svět v lepších barvách, než možná je. Dobře ví, že takto nastavená mysl může vytvářet v těle léčivé látky. V rozhovoru také řešíme slabé místo zdravotnických systémů – tedy že psychosociální problémy, které se projevují bolestmi, se zbytečně řeší operacemi. Příčiny jsou často v našich nezpracovaných vzpomínkách a zkušenostech. V závěrečné části řešíme, proč kajakářka Knapková zvítězila na olympijských hrách v roce 2012 i se zlomenými žebry a jak se před loňským mistrovstvím světa v hokeji podařilo dát dohromady útočníka Pastrňáka, který pak dal ve finále rozhodující gól zápasu.

Předsedkyně TOP 09 oznámila, že v říjnu už nebude kandidovat do parlamentu a dala k dispozici svou funkci. Ze tří zakládajících předsedů SPOLU tak do dnešního dne zůstal jen Petr Fiala. Stejně tak z pěti předsedů vládních stran už zůstali ve svých stranických funkcích jen dva (Rakušan, Fiala). Jak se to projeví v parlamentních volbách? A přežije TOP 09 její odchod? Anebo skončí jako ODA a Unie svobody, které obhospodařovaly stejný voličský segment a po osmi letech odešly z politické scény? Nicméně TOP 09 je tu už patnáct let a zřejmě jen tak neodejde – minimálně do doby, než se objeví životaschopná alternativa. V podcastu Kecy a politika řešíme, jak se TOP 09 v posledních patnácti letech vyvíjela, jak se formoval její politický profil a kdo by mohl být jejím dalším předsedou. V poslední části mluvíme o tom, proč je Fialova vláda v posledních měsících tak neiniciativní a proč úplně ztratila dynamiku – navzdory tomu, že v řadě oblastí domácí politiky provádí sympatické reformy.

Jednání o konci války na Ukrajině nabrala rychlý spád. Rok a půl se už na ukrajinské frontě odehrává opotřebovávací válka s mírnými územními zisky ve prospěch Ruska. Hostem speciálu Kecy a politika je reportérka Adéla Knapová, která už více než půl roku žije v ukrajinském Charkově, má zkušenosti s pobytem na frontových liniích a nedávno rozvířila debatu svým článkem Ukrajinská sprcha a procitnutí Evropy. Realisticky hodnotí nedávné kroky Spojených států a Ruska, které v této fázi jednání nevidí jako „nový Mnichov“, ale jako šanci, jak pohnout se zamrzlou situací na frontě, která se navíc pro Ukrajince nevyvíjí dobře. "Navzdory šoku však už i na Ukrajině, kde pobývám, zaznívají hlasy, že se aspoň děje něco, co by mohlo válečnou hrůzu ukončit." Zároveň říká, že dohoda o příměří musí být na principu win-win. „Nový Mnichov“ nemusí být samotné jednání, ale výsledek dohody. Knapová zároveň považuje za iluzi výrok prezidenta Macrona, že je nutné domluvit „trvalé příměří“. Jak ale uzavřít něco takového se státem (Ruskem), jehož vedení nepovažuje sousední napadený stát (Ukrajinu) za plnohodnotný státní útvar a Ukrajince za samostatný národ? Výsledkem dohod, ať už z Rijádu nebo odkudkoli jinde, může být jen dočasné příměří, které umožní Ukrajině přezbrojit a připravit se na další případnou ruskou invazi. Být Ukrajincem totiž neznamená být jenom příslušníkem jednoho národa, ale je to především úděl. Jinými slovy, těžký osud národa, jehož existenci bude sousední národ systematicky zpochybňovat i za sto let.

Za pár dní budou v Německu předčasné parlamentní volby. Odehrávají se v mimořádné situaci, kdy se na denní bázi projevuje nezvládnutí velkorysé migrační politiky, ekonomika stagnuje a politické strany jsou rozdělené v otázce strategie energetické politiky. Některá německá média označila za migrační Rubikon události v Aschaffenburgu, kde 28letý Afghánec pobodal a usmrtil několik lidí. Po Mannheimu, Magdeburgu, Solingenu a jiných městech jde o další projev nezvládnuté kriminality spojené s masovou migrací z let 2015/16. Rozdíl byl v tom, že parlamentní opozice, podporovaná částí někdejší vládní většiny, odhlasovala usnesení o migrační a azylové politice (výzva vládě, aby zastavila pokusy o nelegální vstup do země, okamžitě zadržela osoby, které musí zemi opustit, a zpřísnila právo pobytu pro usvědčené zločince). Toto hlasování vedle CDU/CSU, FDP a BSW podpořila také protestní AfD. Namísto debaty o násilí zachvátila německá média diskuse o přípustnosti hlasování s touto stranou. Na základě tohoto usnesení pak byla navržena novela zákona, která neprošla v poměru 350:338. Ukazuje to na jednu věc. Očekávaný vítěz voleb, německá CDU/CSU, původně chtěl jako pilíř svého volebního programu udělat ekonomiku. Nicméně události posledních měsíců a let toto téma vytlačily na okraj a nedělní německé volby budou především o migrační politice. Otázkou je, zda lze v Německu převzít rakouský model, kdy tamní lidovci vzali do vlády populistickou stranu Svobodných a odčerpali tím její protestní potenciál. Německá společnost je však výrazně rozdělenější než rakouská, takže výsledkem zřejmě bude nějaký široký kompromis stran levého a pravého středu. Tématem číslo jedna objektivně zůstává ekonomika a hledání nového modelu prosperity. Získá předpokládaný budoucí německý kancléř Merz dostatek politické síly, aby provedl deregulaci, nebo německé firmy odejdou do USA a v Německu ještě posílí krajně pravicové strany?