Portréty

Prý to byl jeden z mála mužů, kteří dokázali odporovat v diskusi Hitlerovi. Však by se také jejich vztah dal podle svědků nazvat nanejvýš korektně zdvořilým, ne-li rovnou chladným. Ale Konstantin von Neurath nebyl nějakým odbojářem.

„Skutečně velký duch zmatky ve svém srdci neinzeruje,“ napsal Miroslav Holub (1923-1998), jeden z našich nejpřekládanějších básníků. Jeho básně byly přeloženy do osmatřiceti jazyků, mezi kterými byste našli islandštinu i turečtinu.

Byl úředně potvrzeným nejstarším československým legionářem. Voják tří armád – rakousko-uherské, carské a nakonec československé, ve dvou posledních dosáhl generálské hodnosti.

„Mám pro emigraci talent,“ prohlásil o sobě jednou s nadsázkou polský satirik, dramatik a spisovatel Sławomir Mrożek (1930-2013).

„Za jediný den nadělali Rusové v Praze víc škody než Němci za celých šest let, co tu byli,“ řekl 21. srpna 1968 dopoledne jakýsi muž v Praze na Vinohradech americkému novináři, který sledoval první den okupace. Je to srovnání nesrovnatelného, je to až příliš velká zkratka. Ale právě taková zkratka se novinářům hodí. Takovým, mezi které patřil Alan Levy (1932-2004).

Když se obyvatelé Československa probouzeli 21. srpna 1968 do země obsazované vojáky pěti států Varšavské smlouvy, byla jejich reakce jednoznačná a nejlépe ji asi vyjadřoval jeden z nápisů na zdech: Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil.

Jednou z dnes už téměř zapomenutých osobností české katolicky orientované politiky byl kněz Bohumil Stašek (1886-1948). Do dějin se zapsal především organizováním vlasteneckých a národně obranných akcí po 15. březnu 1939.

Když to nejde silou, půjde to ještě větší silou. Tak by se dal popsat přístup dlouholetého sovětského ministra obrany Andreje Grečka (1903-1976) k řešení mezinárodních problémů.

Alexej Kosygin byl dlouholetým (1964 až 1980) sovětským premiérem a jedním z těch, kteří se v sovětském systému pokoušeli o ekonomické reformy. Ve vrcholné politice se udržel téměř 40 let.

„Odvaha neznamená, že nemáte strach. Ale že nad ním dokážete zvítězit,“ řekl po svých 90. narozeninách Nelson Mandela.

Před rokem 1968 skvělý reportér a nadějný spisovatel – po roce 1968 jeden ze „zakázaných“ a nakonec spolupracovník Státní bezpečnosti. To byl osud Dušana Hamšíka.

Novinář, publicista, sociální demokrat – a také člověk obkroužený ve vídeňském exilu agenty Státní bezpečnosti a pomáhající lidem, kteří odcházeli z Husákova Československa. Takový byl Přemysl Janýr.

„My vás oběsíme, ať se přiznáte, nebo ne,“ řekl vyšetřovatel Státní bezpečnosti v únoru 1951, když měl v ruzyňské věznici u výslechu bývalého náměstka ministra vnitra Josefa Pavla. Jeho příběh je jedním z těch, ve kterých se myšlenka komunismu stala vírou, která jen nerada připouští pochybnosti.

Byl to unikát: monarchie s komunistickým premiérem. Tohle prazvláštní soužití praktikovali po konci druhé světové války v Rumunsku. Premiérem byl Petru Groza, předseda levicové strany Fronta oráčů – a rumunským králem mladý Michal I.

V pondělí 3. února 1975 si Gustáv Husák prohlédl nový obchodní dům Kotva v Praze a noviny psaly o Slovenském festivalu politické písně v Martině, kde zaznělo čtrnáct „angažovaných“ písní. Toho dne také zemřel filmový a televizní režisér Elo Havetta. O jeho smrti se nepsalo. Na Havettu se mělo zapomenout – a to se podařilo téměř dokonale.

Jen málo osobností v Americe 60. let bylo tak populárních, jako schopný, zkušený a usměvavý senátor Robert Kennedy. Mladší bratr zavražděného prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho měl nakročeno k možnosti dokončit bratrovu práci v Bílém domě. Bylo mu teprve 42 let, když i jeho zastavila kulka. Stalo se tak před padesáti lety, 6. června 1968.

„Nejklidnější je Noha. Jako gladiátor, když vstupuje do arény, klidně se rozhlíží kolem. Vždy stejně vyrovnaný,“ zapsal si svědek události, která v květnu 1918 otřásla severočeským Rumburkem. Po vojenské vzpouře došlo na popravy organizátorů rebelie a mezi těmi, kteří byli u kůlu na hřišti za rumburským hřbitovem popraveni, byl i František Noha.

Věra Šťovíčková-Heroldová (1930-2015) byla v šedesátých letech nepřehlédnutelnou osobností rozhlasové žurnalistiky. Zpravodajka v Africe se vrátila do Československa na jaře 1968 a za mikrofonem prožila i bouřlivý týden po 21. srpnu. A pak už toho moc v rozhlasu nezažila.

Rozvážný muž činu a romantický nadšenec, prozřetelný organizátor i naivní optimista. To vše spojoval člověk, z jehož popudu vznikl Mezinárodní červený kříž – a zároveň člověk, kterého tato angažovanost přivedla ke krachu jeho podnikání a pádu na dno: Jean Henri Dunant. Viděl tak strašné věci, že prostě musel něco udělat.

Byl to 9. květen jako řada předešlých. Přítomnost sovětské delegace na oslavách konce druhé světové války byla i v roce 1968 něčím, co obyvatelé Československa považovali za kus normality. A že delegaci vedl toho roku maršál Ivan Koněv (1897-1973), prezentovaný jako osvoboditel Prahy v roce 1945, bylo celkem logické.