Portréty

Když se obyvatelé Československa probouzeli 21. srpna 1968 do země obsazované vojáky pěti států Varšavské smlouvy, byla jejich reakce jednoznačná a nejlépe ji asi vyjadřoval jeden z nápisů na zdech: Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil.

Jednou z dnes už téměř zapomenutých osobností české katolicky orientované politiky byl kněz Bohumil Stašek (1886-1948). Do dějin se zapsal především organizováním vlasteneckých a národně obranných akcí po 15. březnu 1939.

Když to nejde silou, půjde to ještě větší silou. Tak by se dal popsat přístup dlouholetého sovětského ministra obrany Andreje Grečka (1903-1976) k řešení mezinárodních problémů.

Alexej Kosygin byl dlouholetým (1964 až 1980) sovětským premiérem a jedním z těch, kteří se v sovětském systému pokoušeli o ekonomické reformy. Ve vrcholné politice se udržel téměř 40 let.

„Odvaha neznamená, že nemáte strach. Ale že nad ním dokážete zvítězit,“ řekl po svých 90. narozeninách Nelson Mandela.

Před rokem 1968 skvělý reportér a nadějný spisovatel – po roce 1968 jeden ze „zakázaných“ a nakonec spolupracovník Státní bezpečnosti. To byl osud Dušana Hamšíka.

Novinář, publicista, sociální demokrat – a také člověk obkroužený ve vídeňském exilu agenty Státní bezpečnosti a pomáhající lidem, kteří odcházeli z Husákova Československa. Takový byl Přemysl Janýr.

„My vás oběsíme, ať se přiznáte, nebo ne,“ řekl vyšetřovatel Státní bezpečnosti v únoru 1951, když měl v ruzyňské věznici u výslechu bývalého náměstka ministra vnitra Josefa Pavla. Jeho příběh je jedním z těch, ve kterých se myšlenka komunismu stala vírou, která jen nerada připouští pochybnosti.

Byl to unikát: monarchie s komunistickým premiérem. Tohle prazvláštní soužití praktikovali po konci druhé světové války v Rumunsku. Premiérem byl Petru Groza, předseda levicové strany Fronta oráčů – a rumunským králem mladý Michal I.

V pondělí 3. února 1975 si Gustáv Husák prohlédl nový obchodní dům Kotva v Praze a noviny psaly o Slovenském festivalu politické písně v Martině, kde zaznělo čtrnáct „angažovaných“ písní. Toho dne také zemřel filmový a televizní režisér Elo Havetta. O jeho smrti se nepsalo. Na Havettu se mělo zapomenout – a to se podařilo téměř dokonale.

Jen málo osobností v Americe 60. let bylo tak populárních, jako schopný, zkušený a usměvavý senátor Robert Kennedy. Mladší bratr zavražděného prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho měl nakročeno k možnosti dokončit bratrovu práci v Bílém domě. Bylo mu teprve 42 let, když i jeho zastavila kulka. Stalo se tak před padesáti lety, 6. června 1968.

„Nejklidnější je Noha. Jako gladiátor, když vstupuje do arény, klidně se rozhlíží kolem. Vždy stejně vyrovnaný,“ zapsal si svědek události, která v květnu 1918 otřásla severočeským Rumburkem. Po vojenské vzpouře došlo na popravy organizátorů rebelie a mezi těmi, kteří byli u kůlu na hřišti za rumburským hřbitovem popraveni, byl i František Noha.

Věra Šťovíčková-Heroldová (1930-2015) byla v šedesátých letech nepřehlédnutelnou osobností rozhlasové žurnalistiky. Zpravodajka v Africe se vrátila do Československa na jaře 1968 a za mikrofonem prožila i bouřlivý týden po 21. srpnu. A pak už toho moc v rozhlasu nezažila.

Rozvážný muž činu a romantický nadšenec, prozřetelný organizátor i naivní optimista. To vše spojoval člověk, z jehož popudu vznikl Mezinárodní červený kříž – a zároveň člověk, kterého tato angažovanost přivedla ke krachu jeho podnikání a pádu na dno: Jean Henri Dunant. Viděl tak strašné věci, že prostě musel něco udělat.

Byl to 9. květen jako řada předešlých. Přítomnost sovětské delegace na oslavách konce druhé světové války byla i v roce 1968 něčím, co obyvatelé Československa považovali za kus normality. A že delegaci vedl toho roku maršál Ivan Koněv (1897-1973), prezentovaný jako osvoboditel Prahy v roce 1945, bylo celkem logické.

Výborný pozorovatel, nepříliš dobrý analytik a špatný vizionář. Tak dnes hodnotí kritici práci německého filozofa a publicisty Karla Marxe (1818 – 1883), od jehož narození uplyne 5. května 200 let.

„Průbojná díla domácích umělců pilně četl a jejich obrazy si věšel v bytě. Nikdy však se svými sympatiemi nevystoupil veřejně. Vždy dbal hranic přípustného,“ vzpomínal komunistický funkcionář Čestmír Císař na Vladimíra Kouckého, dnes už zapomenutého muže z nejvyššího vedení KSČ.

V lednu 1923 byla Táborská ulice na pražských Vinohradech přejmenována – nově nesla jméno člověka, který za pár dní slavil osmdesátiny, a v atmosféře první republiky bylo jeho jméno pojmem. Tím mužem byl francouzský slavista Louis Léger.

Události února roku 1948 změnily život většině obyvatel Československa – a nejvíc těm, kteří s uchopením moci komunisty nesouhlasili. Patřil k nim i lidovecký ministr zdravotnictví Adolf Procházka (1900-1970), jeden z těch, kteří 20. února 1948 podali demisi.

„Osedlat se dá jen ohnutý hřbet,“ říkal americký černošský aktivista Martin Luther King (1929 – 1968), od jehož násilné smrti uplynulo ve středu 4. dubna padesát let.