Host Reportera

Rozhovor s režisérem a scénáristou Danem Svátkem. Vypráví o svém novém dokumentárním filmu „Neboj, dýchej, čaruj“, který zachycuje život zesnulého zpěváka Davida Stypky. V kinech bude uveden v dubnu 2026.

Uprostřed noci jsem vzbudil ségru s tím, že nejsem holka. Sotva otevřela oči: No a? Nech mě spát! Česko má novou filmovou hvězdu, ale je to s ní poněkud komplikované. Hlavní roli dospívající dívky ve filmu Neobvyklé bytosti ztvárnil Dexter Franc. Ano – ztvárnil. Dexter se totiž identifikuje spíše jako muž a mluví o sobě zásadně v mužském rodě. Komplikované to je i pro moderátora podcastu, který se sice snaží hovořit s jednadvacetiletým Dexterem jako s mužem, jenomže před sebou vidí u mikrofonu sedět krásnou dívku. Během dlouhého a velmi otevřeného rozhovoru se mnohokrát přeřekne a v otázkách použije ženský rod, ale Dexter Franc to bere s humorem: „Cítil jsem snahu, to se cení.“ Známý je sice už dva roky, od chvíle, kdy vyhrál soutěž Elite Model Look a stal se úspěšnou modelkou, ale zatím nikdy veřejně nepopsal svůj příběh ani zdaleka tak do hloubky jako v podcastu Host Reportéra. „Je poměrně vtipné, že se teď věnuju modelingu,“ říká například, „když pro mě fyzično nikdy nebylo podstatné a sám se sebou jsem si ho nijak nespojoval.“ Popisuje, jak se odmala cítil jiný než ostatní děti, ale uměl se společensky přizpůsobit: „Když všichni chtěli, ať jsem holka, hrál jsem roli holky.“ Krize přišla za covidových lockdownů, to mu bylo patnáct. „Spoustu času jsme tehdy trávili v nejužším rodinném kruhu na chalupě a já se v té izolaci psychicky propadal níž a níž. Zároveň jsem ale měl čas přemýšlet o své skutečné identitě, zjišťovat dostupné informace, a čím dál víc mi docházelo, že se jako holka vlastně necítím.“ Rodičům se to ještě několik let bál oznámit, ale sestře, dvojčeti, bylo od začátku všechno jasné. „Jednou v noci jsem to nevydržel a vzbudil ji: Ségra, já nejsem holka! Sotva otevřela oči, řekla jen: No a co? Nech mě spát!“ V osmnácti svou situaci vysvětlil rodičům básní, kterou v podcastu zpaměti odrecituje. Máma i táta zůstali v naprostém klidu. V téže době se začal Dexter naplno věnovat nejen modelingu, ale také herectví – nejprve ve filmu Amerikánka. Vzápětí mu dal režisér Olmo Omerzu hlavní roli ve filmu Nevděčné bytosti, který měl světovou premiéru na loňském festivalu v San Sebastiánu a tento týden konečně vstoupil i do českých kin.

Má štěstí, že si dobře pamatuje sny. Občas jí v nich zdarma přistane verš, kousek písničky. „Jednou jsem se třeba probudila s tímhle zvláštním vzkazem: Možná, že víš, snad jen tušíš, že ve svém sadě jsi vlastním stromem… Přemýšlela jsem o tom a připadal mi čím dál důležitější,“ říká v dalším díle podcastu Host Reportéra hudebnice, zdravotní klaunka a koňařka Lucie Dlabolová. „Například můj životní příběh nezačal úplně šťastně, ale dnes, když je mi padesát a najednou jsem vydala první desku, je naopak velmi pozitivní,“ vysvětluje. „Ten verš ze sna, který jsem dala do písničky, vystihuje mé silné dlouhodobé téma. Úplně vidím ten obraz, že jsme sami sobě sadem nebo zahradou, o kterou se buď staráme, nebo ji necháme zplanět – každopádně to máme ve vlastních rukou.“ Lidí se Lucie často ptají na jejího mimořádného otce, skvělého skladatele a klavíristu Jiřího Bulise. Tento bohém patřil až do své předčasné smrti („Vyboural se v den, kdy mi začínal svaťák“) k zásadním postavám HaDivadla nebo Divadla Na provázku a zároveň psal vynikající hudbu do filmů Věry Chytilové nebo Juraje Jakubiska.

Přibývá nám firemních týmů. Dlouhý štafetový závod je výborný teambuilding, říká šéfka Vltava Runu Nejslavnější z českých běžeckých štafetových závodů má čtrnáctiletou historii a za tu dobu se kuriózních historek nastřádalo hodně. „Nikdy nezapomenu třeba na běžce, který se ztratil,“ říká v dalším díle podcastu Květa Látalová, šéfka Vltava Runu. „Tehdy jsme dokonce museli aktivovat záchranné složky, ale on nakonec dorazil na svoji předávku v taxíku s tím, že bez peněz a mobilu zabloudil do Rakouska. Až tehdy mohl řidiči konečně zaplatit.“ Samotná Květa si „svůj“ závod nikdy nezaběhla. „A ani nezaběhnu, protože přece jen musím dohlížet na to, aby se dobře běželo těm skoro čtyřem tisícům přihlášených.“ V rozhovoru vypráví, že pokud si má Vltava Run zachovat své kouzlo, nedává smysl kapacitu navzdory obrovskému zájmu dále rozšiřovat – takže i v příštích letech bude vždy startovat jen něco málo přes tři stovky (obvykle dvanáctičlenných) týmů. „Všimla jsem si, že hodně přibývá těch firemních. A dává to podle mě logiku, protože štafetový závod, ve kterém během jednoho víkendu čeká na každého člena zhruba třikrát deset kilometrů v úžasné krajině, je vlastně výborný teambuilding.“ V podcastu mluví i o speciálních kategoriích, včetně té, jíž se letos zúčastní moderátor Poláček: „Sólově vás celých 370 kilometrů ze šumavského Zadova do pražského Braníka poběží tentokrát devět.“ A na závěr Květa Látalová překvapí informací o tom, že se už brzy pokusí přenést vltavskou atmosféru do Španělska: „První červnový víkend pořádáme štafetový závod Camino de Dragones z Pyrenejí do Barcelony. Primárně samozřejmě pro místní běžce, ale i tam se nám už přihlásilo několik českých týmů.“

Při schůzkách s Magdalenou Koženou předstírám konverzaci, ale vlastně jen poslouchám její hlas a smích Dirigent Simon Rattle je hvězdou světové klasické hudby. Od roku 1994 může z vůle královny Alžběty II. používat titul „sir" a od roku 2008 může z vůle české mezzosopranistky Magdaleny Kožené používat titul „manžel". Tento vážený muž nedávno pronesl zajímavou myšlenku, která se přímo týká Ondřeje Adámka, dalšího hosta našeho podcastu. „Česko asi ještě není na Ondřejovu hudbu úplně připravené," konstatoval, a Ondřej se v podcastu směje: „Úplně nevím, jestli mi tím Simon pomohl. Situace se naštěstí rok od roku lepší." Ondřej Adámek je (spolu s Miroslavem Srnkou) světově nejhranějším žijícím skladatelem vážné hudby původem z Česka. Objednávky dostává mimo jiné od Berlínské filharmonie nebo Londýnského symfonického orchestru.

Český chlapec v tropické džungli: Šelem se nebojím, do školy chodím rád, v Malajsii mi nic nechybí Zajímavé náhody se vrší. Aniž bychom to dříve plánovali, dorazili jsme s dcerou na malajský ostrov Penang, což je zčásti divoká džungle, ale zároveň i město plné mrakodrapů. V jednom z nich nás s dcerou ubytovala původem česká rodina Šifrových – byt mají ve dvacátém čtvrtém patře. Nechtěli jsme příliš rušit, vyspali bychom se klidně i na zemi, ale blonďatý chlapec Saša nám uvolnil svůj pokoj. Když jsme zjistili, že Saša v době naší návštěvy slaví desáté narozeniny, bylo zřejmé, kdo se stane dalším hostem podcastu. Desetiletý kluk?! Ano, přesně tak. Pokud si rozhovor pustíte, pochopíte. Ten kluk je totiž (stejně jako jeho šestiletá sestra Zara) výjimečný. Obě děti mají naprosto jinou výchovu než jejich čeští vrstevníci. Pro někoho možná drsnou až náročnou, jenže Saša i Zara zatím působí jako všestranné, zdravé a dobře vychované děti. V podcastu je mnohé vysvětleno. Saša žije v oblasti, kde mají demografickou převahu pracovití a podnikaví Číňané. Rodiče toho využili a dali ho nejprve do školky a poté do školy, kde se k dětem přistupuje jinak než u nás. Vzdělávají se už od momentu, kdy je jim jeden rok. Hrou se učí například matematiku nebo cizí jazyky, ale taky etiku nebo uměleckou tvořivost.

Je překvapivé, že nám stopování v džungli jde tak dobře. Sama bych ti, drahý otče, asi nezastavila... Hlavní je nenechat se znervóznit, říkali jsme si těch pár prvních dní, než jsme začali být lehce nervózní. Naše devítidenní dovolená s dcerou se z geopolitických důvodů prodloužila na neurčito. Není se na koho zlobit, není komu co vyčítat, ale zůstali jsme zaseklí v Thajsku a blízkém okolí. Agentura, přes kterou máme koupené letenky, se přitom snaží: už třikrát nám sehnala zdarma náhradní odlet, ale ten byl dvakrát pár dní předem zrušen. Teď nám v aplikaci zeleně svítí páteční přesun přes Emiráty do Athén, ale jak se následně dostat do Prahy vůbec neřešíme, protože ono se to nejspíš zase změní. Rozhodně si nepřipadáme uvěznění. Odletět můžeme, tak jako spousta Čechů, jen jsme na to příliš spořiví. Jednoduše stačí koupit nové jednosměrné letenky do Evropy a vyhnout se oblasti Blízkého východu. Populární jsou teď trasy třeba přes Soul nebo přes Astanu, ale jedna taková letenka vyjde zhruba na třicet pět tisíc, a proto raději čekáme. Zapeklité požehnáníV dobách covidu jsem byl šokovaný, že lockdowny a život v dočasné izolaci některým lidem z mého okolí vlastně vyhovují. Teď zažívám něco podobného – objektivně jsme v trudné a nejisté situaci, těžko říci, jak z ní ven, ale vnitřně to zatím vnímám jako požehnání. V předvečer jejích šestnáctých narozenin jsme s dcerou přeletěli levnou vnitrostátní linkou ze severothajského buddhistického kláštera mezi opice a varany na pláž v oblasti Krabi, a to už jsem měl v hlavě plán: „Když teď máme minimálně týden času navíc," nabídl jsem Apolence, „ukážu ti, jak se tady stopuje." K mé radosti souhlasila a o následném putování je dnešní podcast. Sám mám tuto cestu projetou, a tak jsem věděl, že se není čeho bát. Thajsko je ideální zemí pro stopařské začátečníky. Bývá sice vedro, ale na auto se málokdy čeká déle než deset minut, a pak se to střídá stylem, který musí teenagery bavit. Auta jedou velmi klidně džunglí a my se často vezeme na korbě. Do MalajsieNejprve jsem takhle Apolenku vzal na ostrůvek u města Satun, což je těsně nad malajskou hranicí. Oproti turistickému Krabi je to zásadní změna, protože sem se už cizincům nechce. Ostrov měří na délku pět kilometrů, jsou tu dvě malé rybářské vesnice s mešitou, odkud se v podvečer vždy line modlitba, uprostřed roste palmový, mangovníkový a kaučukovníkový les. Apolenčiny vrstevnice chodí v dlouhých muslimských šátcích, ale zároveň jsou velmi komunikativní, vysmáté a chtějí se kamarádit: klidně dceru vezmou na skútr a hodí ji do našeho kempu, kde mimochodem platíme za noc v pohodlném stanu s matrací, větrákem a zásuvkami 300 korun. Apolenka oceňuje, že tu žijí stovky dobře živených koček, a vadí jí snad jenom jediná věc – je přísná vegetariánka a to nikdo z ostrovanů nechápe, protože veškerá místní kuchyně je založená na rybách a mořských plodech, hlavně krabech. Ostrov je tak malý, že dva dny docela stačí, a protože máme pořád zjevně dost času, zamíříme úzkou silnicí ještě více na jih do Malajsie. „Má dvacátá osmá navštívená země," překvapí mě dcera – když jsem byl přesně v jejím věku, poprvé jsem spatřil moře… Víza nejsou potřeba, celníci na obou stranách hranice se na těch pár cizinců denně usmívají a skvěle se stopuje tam i tam. „Jsem až překvapená," říká Apolenka v podcastu, „jak nám to jde snadno. Asi to bude mnou – upřímně řečeno, kdybych viděla jen tebe, radši bych nezastavila…" V Malajsii dojedeme na ostrov Penang, kde škrábou azurové nebe desítky mrakodrapů. Je to taková menší Dubaj hned vedle pláží a tropické džungle. Žijí tu hlavně Číňané, ale zároveň navštěvujeme chrámy snad všech světových náboženství. Zdejší světoznámý přístav George Town učinil z Penangu před více než dvěma stovkami let tolerantní a multikulturní místo, kam se poslední dobou začínají stěhovat za kvalitním a přitom levným životním stylem také Češi. O tom ale až v příštím, pátečním podcastu. Teď jdeme s Apolenkou hledat nějaké pořádné malajské želvy.

Rozhovor z Thajsjka.

Příběh protikomunistických odbojářů: „Ať žije Masaryk, ať žije Mapaž!“ Výkon popravy skončen v 7.30 Dlouhá léta se zabývá osudy popravených politických vězňů v Československu. Když jsme se historika Petra Malloty zeptali, nemá-li pro podcast Host Reportéra k výročí komunistického převratu v únoru 1948 nějaký případ, který si podle něj zasluhuje větší pozornost, než má, okamžitě věděl. „Povídejme si o čtveřici popravených z odbojové organizace Mapaž,“ navrhl, „protože tam je všechno. Zastřelení či postřelení estébáci. Zároveň také zastřelení odbojáři, letákové akce, agenti-chodci přecházející přes hranice nebo útoky na komunistické exponenty pomocí bomb. Představte si, že jedna vybuchla i na pražském Petrském náměstí, takže pár metrů od vaší redakce!“ Celý podcast je tedy o ilegální organizaci Mapaž (pojmenované podle Masaryka, Palackého a Žižky), která se na konci čtyřicátých let rozhodla bojovat proti novému režimu všemi prostředky. Zásadní postavou příběhu je Josef Hořejší, úspěšný prvorepublikový továrník s firmou na výrobu dětských kočárků. Po komunistickém převratu se stal nepohodlným symbolem soukromého kapitálu a o firmu přišel. Od té doby navíc čelil vyšetřování a hrozbě zatčení, a tak odešel do ilegality. Na Lounsku se spojil s dalšími odpůrci režimu a začal budovat organizaci, která pomáhala lidem prchat přes hranice, shromažďovala zbraně a šířila letáky proti režimu. Roku 1949 přešli i k násilným akcím. Po pár měsících byli dopadeni a obviněni z velezrady, vyzvědačství a přípravy vražd. Komunistická propaganda případ využila k zastrašení veřejnosti a vykreslovala odbojáře jako nebezpečné teroristy. Čtyři odsouzenci byli 7. ledna 1950 brzy ráno popraveni na dvoře pankrácké věznice. Josef Hořejší stanul pod šibenicí jako poslední, po Bohumilu Klemptovi, Josefu Plzákovi a Kamilu Novotném. V samotném závěru dodnes dochovaného úředního záznamu o výkonu hrdelního trestu stojí: „Výkon proběhl bez rušivých příhod, až na ods. Josefa Plzáka, který při výkonu vykřikl: ‚Ať žije Masaryk, ať žije Mapaj!‘ Výkon skončen o 7.30 hod.“

Milán se loučí: pivo v českém domě, uplakaná Sáblíková na balkonku a Metoděj, který to celé zachrání větou, že vlastně netuší, co se děje. Tomáš taky ne, zvlášť když mu mezi palandami někdo mimochodem oznámí, že jeho strejda hrál s Gretzkym, a o pár hodin později Tomáš stíhá finále i autobus do Prahy. V podcastu si můžete poslechnout rozhovor s bývalou sportovkyní Irenou Gillarovou, který byl zároveň posledním setkáním na letošní olympijádě.

Milán přes den zívá a večer voní borovičkou – a mezi tím se člověk snaží nechovat jako fanoušek, i když mu to občas ujede. V dnešní epizodě podcastu beru mikrofon na rychlobruslení i do hokejové družby v Českém domě a v mixzóně chytám Metoděje Jílka: nepije, ale ještě jednu medaili by si taky rád odvezl. A před sobotním hromadným startem to shrne naprosto střízlivě: „Tam můžu být patnáctý, ale klidně taky třetí.“

Olympiáda v severní Itálii je tak roztažená, že i obyčejný výlet na curling znamená budíček za tmy a čtrnáct hodin v dopravě. Tomáš Poláček v podcastu mluví s lékařem výpravy Jiřím Dostalem o tom, proč se „olympismus na jednom místě“ rozpadá, a vrací se i k noci, kdy Metoděj Jílek vyhrál zlato – a k čekání, jestli přijde další zázrak.

Hostel Madama v olympijském Miláně je paradox: hipísácké zázemí v budově, která bývala policejní stanicí. Do chvíle, než začal hokej, tu olympiáda působila jako ušlechtilé pohybové divadlo. První bitky na ledě a české davy v ulicích ale ukázaly, že Milán je teď na chvíli český a že tahle olympiáda bude mít úplně jiný rytmus. V dnešním podcastu uslyšíte, co se dělo při úvodním zápase s Kanadou, jak dopadla Tomášova „papírková“ otázka na kapitána Romana Červenku a také rozhovor s kondičním trenérem Michalem „Hášou“ Hamršmídem.

První podcastová reportáž Tomáše Poláčka ze Zimních olympijských her 2026. Kromě bloudění vás čekají odpovědi na pár náhodně vytažených otázek z čepice, rozhovor s rodiči čerstvého držitele stříbrné olympijské medaile i první dojmy známého reportéra, dobrodruha a sportovního nadšence.

Proti „Rusákům“ jsem hrál opravdu tvrdě. Za barákem jsme měli posádku jejich armády, vzpomíná Hrdina Na své dvě olympiády vzpomíná v dalším díle podcastu Host Reportéra někdejší skvělý hokejový útočník (a dnes i rockový kytarista, vystupující párkrát ročně s Vypsanou fixou) Jiří Hrdina: „Na Sarajevo 1984 myslím jenom v dobrém. Následné Calgary bylo sportovně slabší, ale zase mě těšilo, že tam pak můžu zůstat natrvalo.“ V rozhovoru vypráví o tom, jak si v polovině osmdesátých let vytkli trenéři národního týmu dva zásadní cíle – uspět na olympiádě v Sarajevu a na mistrovství světa v Praze. „Připravovali nám příšerné galeje, letní soustředění na Šumavě bylo plné výběhů do sjezdovek, posiloven, prostě dostávali jsme sodu. Ale zároveň musím říct, že jsem pak z té dřiny žil do konce kariéry; stačilo to jenom udržovat. V Sarajevu jsme skončili druzí za Rusy, kteří tenkrát byli jako mašina. Jak říkal trenér Luděk Bukač: ‚Můžeš je jednou porazit, ale nemůžeš je porážet…‘ Nechali jsme si to až na rok 1985 do Prahy.“ Na námitku, že nešlo o Rusko, nýbrž o Sovětský svaz, Jiří Hrdina příliš neslyší. „Drtivá většina jejich týmu hrála za armádní CSKA Moskva a pro mě to byli Rusáci, každý zápas proti nim jsem ohromně emotivně prožíval. Led byl jediným místem, kde jsem Rusům mohl vrátit šedesátý osmý rok, který jsem vnímal zblízka. Velká posádka sovětské armády sídlila v Mladé Boleslavi, kde jsem do osmnácti bydlel u rodičů, a to mě na hřišti hnalo. V takových zápasech jsem tvrdě dokončoval osobní souboje, i když to nebylo vyloženě nutné.“ Co potom Calgary v roce 1988? „Tam byli dobří českoslovenští skokani nebo běžci na lyžích. Vůbec nejpopulárnější postavou her byl britský skokan Eddie Edwards, kterému jsme všichni fandili, aby své pokusy přežil. Nám se ale tenkrát nedařilo, skončili jsme až šestí a ze silnějších konkurentů jsme neporazili nikoho. Naštěstí jsem nemohl moc truchlit, protože jsem si jen přendal tašku z jedné strany šatny na druhou a hned začal hrát za Calgary Flames.“ A nakolik Jiří Hrdina věří české reprezentaci za pár dnů v Miláně? Kdovíjakým optimistou není: „Upřímně řečeno,“ říká v podcastu, který je z velké části i o jeho celoživotně silném vztahu k muzice, „už semifinále by podle mě bylo úžasné.“

V kompetenčním sporu by měla větší šanci vláda, ale prezident to myslí nejspíš dobře, říká ústavní právník Pokud by boj o ministerské křeslo pro Filipa Turka vyvrcholil kompetenčním sporem, mohlo by to do budoucna změnit politický systém. „Ale možná úplně nemuselo,“ říká v přátelsky a neformálně vedeném podcastu Host Reportéra ústavní právník Ondřej Preuss. „Nebo jo, ale nemuselo by to automaticky znamenat průšvih.“ V rozhovoru vysvětluje specifikum českého, ale vlastně i československého vnímání role prezidentů, kterým národ od doby Tomáše Garrigua Masaryka přisuzoval větší moc a důležitost, než jaké jim reálně náležely. Přesto tvůrci české Ústavy z roku 1992 příliš nepočítali s tím, že prezidenti republiky budou chtít skutečně plnohodnotně vládnout, jenže ti si začali kolíkovat svá mocenská území, počínaje Václavem Havlem. Problém výrazně narostl po zavedení přímé volby prezidenta, protože Miloš Zeman i Petr Pavel získali obrovský mandát od voličů, přestože stále nenesou žádnou politickou odpovědnost. „Přímá prezidentská volba zdejší politické kultuře neprospěla,“ říká v podcastu Ondřej Preuss. „Má potenciál radikalizovat společnost a prohlubovat příkopy.“ Ohledně současného sporu o Filipa Turka nemá ústavní právník Preuss úplně jednoznačný názor, ale obecně říká, že mezi jeho kolegy by převažoval souhlas s tím, že prezident musí navrhovaného kandidáta jmenovat. Kompetenční žaloba by dost možná vyjasnila dávný problém, zda má být Česko čistě parlamentním systémem, nebo se posunout směrem k systému poloprezidentskému, jaký známe například z Francie. „Zároveň ale platí, že pokud by výrok Ústavního soudu znamenal precedent, sice bychom pak jasně věděli, co si prezident může nebo nesmí dovolit, ale taky by se tím do budoucna zúžil prostor pro politická jednání a hledání kompromisů.“ I když se prezident Pavel pohybuje na hraně Ústavy nebo ji dokonce překračuje, podle Preusse tak činí z celkem pochopitelných důvodů. „Na druhou stranu by podle mě nebylo od věci přemýšlet,“ zaprovokuje si v podcastu, „jestli a nakolik funkci prezidenta vlastně potřebujeme.“

Připadám si mnohem mladší než dřív. Herec má být psychicky v pohodě, éra geniálních šílenců pomíjí V posledních letech je Denisa Barešová na roztrhání jak před kamerou, tak i v divadlech. Před pár týdny oslavila třicítku a protože je skvělá vypravěčka, zajímavě a do hloubky analyzuje tento milník v dalším díle podcastu Host Reportéra. Připadá si výrazně mladší a spokojenější než například před pěti lety, kdy chtěla s herectvím dokonce skončit. Hodně jí pomáhají psychoterapie. „Když jsem kdysi začala chodit ke své doktorce na čínskou medicínu, hned mi řekla zajímavou věc: prý jsem nejspíš přeskočila nějaký životní cyklus, část dětství nebo dospívání. Dokonce tehdy řekla, že mentálně jsem čtyřicetiletá, a to mi bylo čtyřiadvacet! Nějak se prostě stalo, že jsem vnitřně rychle zestárla.“ Od osmi chodila do přísného Dismanova dětského rozhlasového souboru; dostala se na víceleté gymnázium. Ve dvanácti poprvé hostovala v Národním divadle, kde je dnes mimochodem ve stálém angažmá a fantasticky tam hraje hlavní roli ve hře Paní Bovaryová. „Vzpomínám, že jsem se vždycky líp cítila v dospělém světě a tak jsem například jako ta školačka v Národním byla nadšená a chtěla tam být pokud možno pořád. Dnes mám ale pocit, že to pro dvanáctileté dítě nemusel být ten pravý svět a že mi zároveň uteklo něco důležitého jinde, což bylo později třeba napravovat například právě psychoterapiemi. Ty mě nakonec zase omladily; teď se cítím nejlíp.“ V podcastu Denisa Barešová pozoruhodně vypráví o tom, jak se například právě v Národním divadle změnilo během jejího krátkého života prostředí. „Už například nejsou zakouřené všechny chodby,“ zasměje se, potom ale zvážní. „Taky postupně mizí kult hvězdných herců, kteří jsou si vědomi své slávy a mají vzhledem k ní své požadavky; atmosféra je mnohem souborovější. A skoro všichni herci si dnes v divadle dávají větší pozor na svoje fyzické a hlavně psychické zdraví.“ Doba šílených géniů s vnitřními démony, kteří dávají přednost hereckému poslání před osobním životem, podle Denisy Barešové končí. „Moje generace už vesměs chápe, že se nevylučuje, aby dobrý herec po nocích klidně spal,“ říká. „Podle mě, čím líp na tom psychicky jste, tím lepšími jste herci i lidmi a tím líp je i vašemu okolí. Pořád známe maniaky, kteří jsou na jevišti fantastičtí, ale nikdo s nimi už nechce zkoušet a taková já bych být nechtěla.“ Ve třiceti letech přemýšlí, co s herectvím dál. Nebylo by divu, kdyby ho postupně omezila, zatím to ale vypadá jinak: „Měla jsem sen, že si zahostuju s pražským Divadlem JEDL, které dlouhodobě obdivuju, a ten se mi teď splní. Za pár dnů, 7. února, máme pod vedením režiséra Jana Nebeského v Rokoku premiéru inscenace „Tohle se stalo!“, kde si strašně ráda zahraju s Davidem Prachařem, Lucií Trmíkovou a Tomášem Havlínkem.“ Hned o měsíc později uvedou do kin film Poberta, pak přijde na řadu televizní seriál Monyová a tak dále – o tom všem Denisa Barešová hovoří v novém díle podcastu Host Reportéra.

Skvělí herci, a stejně je oslovíte špatným jménem: Když se budeme dál snažit, příště to snad nespleteš! Mají zhruba stejný osud jako podcast, do kterého právě přišli na návštěvu. Jsou dobří, pár tisícovkami lidí vyloženě oblíbení, ale nějaká větší všeobecná popularita je míjí. Bohužel se to ukáže na samém počátku rozhovoru: „Vítáme dvě hvězdy Vršovického divadla Mana, konkrétně Ondru Černého a Kristýnu Průchovou…“ Druhá oslovená si přikryje ústa dlaní, ale stejně to nevydrží a řekne: „Jenom Týna, prosím, Týna s tvrdým.“ Týna Průchová má zajímavé geny, jejím otcem byl Ladislav Mrkvička. „V roce 1983 nebylo možné dát jméno, které není v kalendáři, takže jsem opravdu byla Kristýnou, ale nikdo mimo rodinu to nevěděl. I vysvědčení jsem podvratně dostala na Týnu. K patnáctým narozeninám jsem dostala dárek: mohla si jméno zkrátit, a tím vlastně založila tradici. Byla jsem snad první oficiální Týna na světě.“ Oba herci v podcastu vyprávějí, jak se dnes uživit a prosadit v herectví, když člověk poctivě hraje v menším divadle, ale dostává minimum rolí před kamerou. „Já například často dělám zdravotního klauna,“ popisuje Ondřej Černý. „A oba věříme, že když se budeme dál snažit a vlastně i vzdělávat jako dosud, jednou nějaká velká nabídka přijde.“ Ondřej a Týna jsou stejně staří a znají se spolu od studií, takže půlku života; dokonce spolu i bydleli. Dnes hrají v několika společných inscenacích (ve vršovické Maně je to například Krakatit nebo Dva na houpačce), ale nikdy spolu nechodili: „To by nešlo, náturou jsme naprosto rozdílní, museli se z nás stát jen nejlepší kamarádi.“ Mají malé děti, každý se svým partnerem, ale rádi společně například cestují. „Oba jsme si udělali kapitánské zkoušky, takže jsme několikrát zažili dovolenou i na plachetnici,“ vyprávějí o svých dobrodružstvích. V podcastu dojde i na historky o Petru Nárožném, Oldřichu Kaiserovi a pochopitelně o Ladislavu Mrkvičkovi: „Pohřbili jsme ho v kostýmu Hanti z Hrabalovy Hlučné samoty,“ říká Týna. „Přesně tak, jak si to táta přál.“

Znal jsem íránského šáha. V nevěstincích za jeho časů ženy diskriminovaly muže, vzpomíná Atapana „Do Íránu jsem se pracovně dostal spíše náhodou díky mistru Fričovi, ale byla to nádherná zkušenost.“ Těmito slovy začíná v dalším díle podcastu Host Reportéra oprašovat vzpomínky na polovinu sedmdesátých let etnograf Mnislav Zelený, známý též pod indiánským jménem Atapana. I když se vždy zabýval hlavně Jižní Amerikou, byl v mládí zároveň zaměstnancem společnosti Art Centrum, která se úspěšně snažila prodávat českou kulturu do zahraničí: „Šlo vlastně o ostrůvek kapitalismu v tehdejším Československu, které díky Art Centru získávalo devizy.“ Zvlášť z Íránu jich přicházela spousta, a proto komunisté přimhouřili oči nad faktem, že pomáháme ideologickému protivníkovi. Za vlády šáha, tedy do roku 1979, Írán patřil pod vlivem USA a ubíral se západním směrem. „Se mnou tenhle politický paradox nikdo neřešil,“ vzpomíná Atapana: „Jaroslav Frič byl čaroděj, který komunistům v čele se Štrougalem všechno vysvětlil tak chytře a elegantně, že blízkou kulturní spolupráci s tehdejším Íránem vlastně podporovali.“ Váže se k tomu historka z období světové výstavy v Montrealu roku 1967, kdy do československého pavilonu nečekaně zavítala šáhova vzdělaná manželka, císařovna Farah. Oslovila přítomného audiovizuálního umělce Jaroslava Friče, zamilovala se do jeho stylu práce a požádala, ať udělá podobnou audiovizuální prezentaci pro tehdy vznikající monumentální památník Šáhjád v Teheránu a další íránské památky. Atapana v podcastu vzpomíná na první přílet do země, kde městské slečny nosily minisukně a alkohol byl běžnou součástí života. „Do islámské revoluce země dýchala svobodou, všichni byli usměvaví, ženy komunikativní, jenom málokterá zahalená. Duchovní a velmi konzervativní muslimové byli zalezlí v mešitách, kde nejspíš bědovali nad stavem světa, ale já si absolutně nepřipouštěl, že by se mohli z roku na rok zmátořit a naprosto změnit směřování země.“ V podcastu Atapana hovoří i o tom, jak se osobně seznámil se šáhem a jeho rodinou: „I přes různé kontroverze mám pocit, že byl šáh Muhammad Rezá Pahlaví pro Írán pozitivní postavou a výrazně zemi pozvedl. Za jeho vlády se země stala mnohem vzdělanější a rovnoprávnější.“ Atapana si dokonce vzpomene na jedno místo, kde měly ženy navrch. „Brzy jsem se dozvěděl, že jsou v Teheránu bordely, tak jsem tam ze studijních důvodů zašel. Bylo to vlastně město ve městě. Za vysokými hradbami stály desítky domečků, v každém jedna nebo dvě prostitutky a před vstupem vždy dlouhá fronta chlapů. Nešlo si nevšimnout, že někteří z nich občas přebíhají z fronty do fronty, a brzy jsem pochopil důvod. Když prostitutka otevřela dveře, změřila si potenciální zákazníky pohledem a některé rovnou odmítla s tím, že se jí nelíbí. Tihle nešťastníci potom přebíhali a zkoušeli štěstí vedle.“ Na závěr podcastu vysloví Atapana napůl žertem, ale taky trochu vážně, jeden svůj sen. „Nedávno jsem viděl v televizi následníka trůnu, kterého jsem osobně potkal jako puberťáka. Šokovalo mě, jak se tenhle klouček Kýros vizuálně změnil a jak moc se dnes podobá šáhovi, svému otci. Docela bych mu přál, aby se mohl z Ameriky vrátit do Teheránu a ujmout se moci. Zajel bych tam taky a zkusil si s ním v Šáhjádu zopakovat to naše půlstoletí staré setkání.“

Ze své sexuální orientace si rád dělám srandu, klidně i drsnější, říká český Beetlejuice Naše redakce má kouzlo, návštěvníci se v ní otevírají k naprosté upřímnosti. Tentokrát navštívil podcast Host Reportéra herec a zpěvák Jan Sklenář, který už druhým rokem září coby Beetlejuice v jedné z nejnáročnějších a zároveň nejhezčích muzikálových rolí dneška. V rozhovoru popisuje neuvěřitelné scény z příprav tohoto muzikálu: „Na americkou verzi jsme se jeli podívat s Leošem Marešem do Atlanty a už do divadla jsem k nadšení všech okolo vyrazil převlečený v kostýmu. Leoše potom napadlo, že si večer vyrazíme na basketbalovou NBA, a koupil lístky do první řady. I tam jsem se samozřejmě vydal převlečený za Beetlejuice, a i když kolem seděly hollywoodské hvězdy, pozornost kamer v hale se soustředila hlavně na mě.“ Zatímco Beetlejuice uvádí pražské Hudební divadlo Karlín, skutečným domovem Jana Sklenáře je nedaleké Divadlo v Dlouhé. Protože je odmalička velmi extrovertní a nedokáže přibržďovat zábavu, nepřekvapí historka o tom, kterak si ho nedávno po jakési noční vylomenině zavolala tamní paní ředitelka do kanceláře a unaveně konstatovala: „Honzo, vždyť ti bude brzy padesát. Kdy už se konečně přestaneš chovat jako puberťák?“ S upřímností sobě vlastní tehdy konstatoval, že nejspíš bohužel nikdy. V podcastu vděčně vypráví o tom, jak mohl vyrůstat v brněnském evangelickém prostředí. Jako devítiletého chlapce jej zasáhla tragická smrt faráře Vladimíra Kaluse při zbytečné havárii, jejímž druhým účastníkem byl policista: „Náš farář otevřeně nesouhlasil s komunistickým režimem, a tak to v nás všech vzbudilo velké podezření.“ Mnohem zábavnější jsou historky o tom, jak se Jan Sklenář později vyrovnával se svou homosexuální orientací. „Já to s velkým překvapením zjistil až ve svých dvaceti,“ směje se, „když jsem nastoupil na JAMU.“ Mohl za to kolega, herec Miroslav Zavičár: „Můj vůbec první kluk a dnes už dávno manžel, jsme spolu osmadvacátým rokem. Došlo k tomu tak, že jsem strašně záviděl spolužákům, kteří můžou bydlet na kolejích, a trávil s nimi spoustu času. Občas jsem i přespal, nejdřív pokud možno u nějaké spolužačky, ale jednou jsem přistál v posteli u Míry a najednou cítím, že se pod peřinou začalo něco dít.“ I když je Jan Sklenář vnímaný hlavně jako skvělý divadelní herec, má jednu dlouhodobou a čím dál reálněji vypadající ambici. „Nejpozději do těch svých padesáti bych rád natočil sólové hudební album,“ říká. „Už na tom ostatně makám.“